Sportovní kynologie

Sportovní kynologie se dělí na stopy (oddíl A), poslušnost  (oddíl B) a obrany (oddíl C).

Stopy

Máme v čumáku asi 200.000.000 čichových buněk, a je přirozené zkoumat čichem, jestli kolem něco nešlo. A když chceme, dokážeme tu stopu sledovat. Kdysi se nám to vyplácelo. Na konci stopy bylo nějaké zvíře, a to bylo jídlo, přežití smečky.

V současnosti je hodně na páníčkovi, aby nám vysvětlil co ho zajímá a co teda máme sledovat.  Nás normálně zajímají srnci a zajíci. Takže když se učíme stopovat, tak jak chce páníček, není to jednoduché.

Výuka stopování není moc jednoduchou záležitostí, a už od začátku je nutná dobrá motivace psa a správný spolupráce psovoda se psem. Budujeme cíleně a důsledně sledování pachové stopy, postupně na různých površích a různých povětrnostních podmínkách. Předpokladem jsou pevné nervy, trpělivost a citlivost.

Snažíme se psa dovést při vypracování stopy až k stopám na nichž jsou překážky. (Tato forma je užívána při praktickém výcviku u ozbrojených složek) I když v současné sportovní kynologii je tento pojem neznámý a zkušební řády pro sportovní kynologii toto neobsahují, jde o tréninkový přesah sportovního výcviku psa na stopách. Výhodou je  pak vyšší zájem o stopu i při její ztrátě a rovněž i rozvoji lepších rozlišovacích schopností při hledání pachu. Tato zkušenost psa se pak při zúročí když se při zkoušce něco zvrtne. Nepřízeň počasí, nečekané stopy v terénu, cizí pachy či nervozita psovoda.

Poslušnost

Hodně z nás to nebaví. Většinou proto, že to paníčci berou moc vážně. To slovo poslušnost u nich vyvolá pocit, že jsme v armádě. Chovají se strnule a někdy pak správně nechápeme, co se po nás chce. Jen někteří nám to umí vysvětlit a umí z toho udělat zábavu. To se pak na páníčka pořád koukáme, aby jsme nepropásli co přijde. Snažíme se být sehraní.

Vysoké škole poslušnosti se říká Obedience, a již nyní jde o samostatný sport

Obrany

Bráníme a lovíme. U nás psů je normální bránit člena smečky. A taky společně lovit. U nás spíše lovíme. Učíme jak něco dobře chytit, udržet to, a nenechat se odradit - je to přece náš úlovek. A když páníček zavelí, neradi pustíme toho srandovního chlapa. No, konec zábavy.

Nebudujeme ve psu agresivitu, ale o podporujeme touhu po kořisti - tedy přirozený pud. Jde o to, že se pes postupně učí dobře zakousnout - např. do kusu kůže, nebo i speciálního rukávu, který má figurant na ruce. Výcvik je závislý na povaze pejska, zkušenostech a znalostech psovoda a figuranta. Dobrý figurant a trenér, to je výhra. I tady by měl být výcvik hrou, s cílem zvýšit sebevědomí pejska, souhru psa a psovoda a posílení vzájemných vztahů, pomalé zvyšování frustrační tolerance psa tak, aby zůstal i v náročné stresové situaci ovladatelný.

Pokud se někdo chce věnovat i obranám v kynologii služební, dokážeme poradit.

Kontakt: